Na přelomu století trénoval oba týmy, atmosféru fotbalového derby Zlína se Slováckem ale František Komňacký zažil jenom z uherskohradišťské lavičky. „I tehdy měl vzájemný zápas prestiž,“ vzpomíná 63letý kouč, který to měl z rodných Dražůvek na Kyjovsku vždycky blíž do Uherského Hradiště.
Takže v sobotu budete držet palce Slovácku?
Pokud bych se měl rozhodnout, tak ano. Působil jsme tam déle, udržuji vztahy s ředitelem Slovácka Vladimírem Krejčím, oba bydlíme na Vyškovsku. Ale pro obě mužstva není zápas smrtelně důležitý a porážka neublíží ani jednomu. Hlavně ať je na co koukat, padne dost branek a ukáže se, že i na Moravě se hraje hezký fotbal, přestože se kvalita stěhuje jinam.
Ve druhé lize jste derby se Zlínem neprohráli. Ale rok po postupu jste tam v poháru schytali debakl 1:7. Pamatujete?
Velice dobře. Zlín se na nás výborně připravil. My jsme měli problémy v lize a příležitost dostali hráči z lavičky. Hráčům jsem vyčítal nedostatek soustředěnosti, Zlín nás převálcoval, a to byl také jeden z důvodů, proč jsem tehdy po podzimu v Hradišti skončil.
A hned jste šel ze Synotu do Zlína. Jak se to seběhlo?
Rozchod byl kultivovaný. Korektně jsem se dohodl s vedením. Sám jsem cítil, že po těch letech potřebuje mužstvo jiný impuls.
Není to jako přestup mezi pražskými „S“. Přesto, bylo pro vás pikantní přestěhovat se k největšímu regionálnímu rivalovi?
Pro mě to bylo příjemné, nemusel jsem ani z domova, jenom jsem z Vyškova změnil trasu. Pamatuji se, že na konci podzimu jsem si na tréninku ještě v Synotu přivodil těžké zranění. Jeden hráč mě skopl, měl jsem zlomenou nohu, v kotníku přetrhané vazy. Ležel jsem v nemocnici se sádrou a přijela za mnou delegace ze Zlína. Klub hrál sice o soutěž níže, ale měl vysoké ambice a na jaře jsme je společně potvrdili postupem.
Pro zobrazení celého článku navštivte web zdroje článku
|