Trenérka ženského fotbalu se dokázala prosadit v mužském světě

Když poprvé vyběhla ve vesnici s chlapci na fotbalový plácek, křičeli na ni, ať se drží smetáku a plotny. Jitka Klimková se však nevzdala a během těch dvaceti let, které od toho okamžiku uplynuly, ukázala, že ženy na hřiště patří stejně jako muži. Bývalá reprezentantka a dlouholetá trenérka prvoligového ženského týmu Slovácka teď navíc jako vůbec první Češka získala nejvyšší trenérskou licenci fotbalové asociace UEFA, se kterou může trénovat mužskou ligu nebo vést naši mužskou reprezentaci. Ani jedno, ani druhé ji však neláká. Má jiné cíle.

O kravaťákovi a fotbalistce
Den se začíná jednoduchým cvičením na posílení důvěry. Skupina se rozdělí do dvojic, jeden si zaváže oči a ten druhý ho vodí po okolí. Cílem je naučit se věřit parťákovi. Dopoledne uvádí Jitka Klimková (35) tuto hru před skupinou manažerů, večer se zakrytýma očima chodí fotbalistky. „Nejtěžší je udržet tým pohromadě, ať už je jakýkoli,“ říká žena, která se živí jako školitelka jedné vzdělávací agentury a zároveň trénuje ženský fotbalový tým.

Svou hráčskou kariéru před lety ukončila, protože ji táhlo právě trénování. Dnes drží v ruce profesionální trenérskou licenci, ale ocenění by spíše měla získat za vytrvalost. Během uplynulých tří let stihla vedle svého zaměstnání v poradenské firmě i vystudovat sportovní management na Univerzitě Palackého v Olomouci, pracovat ve svazové komisi pro ženský fotbal, trénovat nejen Slovácko, ale i národní tým a získat zmíněnou mezinárodní licenci. Během studia se cíleně dostávala do stresových situací, protože s těmi se trenér na hřišti setkává nejčastěji. „Párkrát jsem si sáhla na dno,“ říká Jitka Klimková. O konkrétních metodách však nechce mluvit. „Nesmím nic prozrazovat dalším žadatelům o licenci,“ říká rázně Klimková, „ale tohle říct můžu: když už jsem nemohla ten tlak vydržet, vypnula jsem mobil a jela na běžky.“

Pryč s bramborovým pytlem
Dopředu ji celou dobu táhne myšlenka, že by si ženský fotbal u nás konečně mohl zlepšit své postavení, i když žen mezi půl milionem registrovaných fotbalistů jsou v Česku pouhá tři procenta. „Ženský fotbal nemá nic společného s feminismem, je to běžný sport jako každý jiný, jen je nutné dodat mu ženskost a více jej profesionalizovat,“ říká trenérka z Moravan u Kyjova. Vlasy ostříhané nakrátko, nenalíčený obličej nebo mužské dresy ve tvaru „bramborového pytle“, to vše by podle jejích představ mělo být brzy minulostí: „Ve Švédsku fotbalistky sponzoruje kosmetická firma a mají vypasované oblečení. Hned je to jiná podívaná.“

Zatímco v některých zemích jsou dámské dresy samozřejmostí, v Česku o tom sponzoři nechtějí většinou ani slyšet. I pro kluby je ženský fotbal jen okrajovým tématem, do mužského sportu teče až dvacetkrát více peněz a muži mají na rozdíl od žen zázemí celých trenérských týmů. I přesto se Jitka Klimková nevzdává a vyjednává dál s klubem i s fotbalovým svazem o zlepšení podmínek. Za měsíc jede s naší reprezentací bojovat do Ruska o účast na příštím mistrovství Evropy. Pokud by se kvalifikace povedla, byla by to pro české ženské družstvo vůbec první účast na mezinárodním šampionátu.

Úspěšná trenérka sbírá několikrát do roka inspiraci na kurzech světové fotbalové organizace FIFA a sleduje zápasy nejlepších národních klubů. Doma pak s tužkou v ruce analyzuje taktiku trenéra nebo rozestavení hráčů. „Pokud si chci odpočinout, jdu do hospody. Ale tam zásadně nediskutuji, je to čistě relax,“ říká Klimková, jejíž otec chtěl mít doma původně spíše motorkářku než fotbalistku. Ačkoli by teď mohla trénovat muže, chce zůstat u ženského fotbalu: „Muži si fotbalem vydělávají peníze, je to tvrdý byznys, ale ženy fotbal stále hrají pro radost.“

převzato z RESPEKT

Zdroj: