Když Jaroslav Diviš začínal v Poštorné s fotbalem, vysnil si kariéru profesionálního hráče. Tento sen se stal zanedlouho skutečností. V kariéře odehrál dvě stě padesát prvoligových utkání, v nichž vstřelil šestačtyřicet branek. Oblékal dres Slovácka, Slovanu Liberec, Mladé Boleslavi, Jablonce či slovenské Senici, se kterou okusil i předkola Evropské ligy. „Největší zážitek byl přestup z Poštorné do Slovácka. Když jsem poprvé uviděl stadion v Uherském Hradišti, nestačil jsem se divit. Nic takového jsem do té doby neviděl. Na chodbě mě zdravili Laďa Malár nebo Honza Nezmar, to bylo pro kluka z Poštorné něco neuvěřitelného,“ přiznává pětatřicetiletý Diviš v rozhovoru.
Jak vzpomínáte na své fotbalové začátky?
Pocházím z Břeclavi, takže se považuji za odchovance Poštorné. Bydleli jsme Na Valtické, na fotbalové hřiště do Poštorné jsem chodil každý den. Hrozně mě mrzí, jak fotbal v Poštorné dopadl. Největší éru, kdy se tam hrála druhá liga, si pamatuju. Působil tam třeba Erich Brabec, se kterým jsme se později potkali v Senici.
Z Poštorné jste přestoupil do Slovácka. Jak se o vás klub z Uherského Hradiště dozvěděl?
Bohužel jsem byl u konce fotbalu v Poštorné. Naštěstí si mě pan Baránek (Rudolf Baránek, tehdejší majitel Tatranu Poštorná – pozn. red.), který dělal zároveň sportovního ředitele ve Slovácku, vzal s sebou do Hradiště.
O rok později jste putoval do slovenské Senice, kde jste strávil čtyři sezony. Hned v té první se vám podařilo vstřelit deset branek a Senica se díky skvělému umístění v popředí tabulky kvalifikovala do předkol Evropské ligy. Jak na to vzpomínáte?
Přicházel jsem do Senice v době, kdy trenér Stano Griga tvořil nový kádr. Nikdo nevěděl, co od nás může čekat, a nakonec jsme bojovali o titul. Hodně mi vyhovoval spoluhráč Ondra Smetana, který nás střelecky táhl. V předkolech Evropské ligy proti nám nastoupil Salcburk nebo Apoel Nikósie. Při odvetě na Kypru bylo na stadionu dvacet tisíc diváků, to byl pro mě obrovský zážitek.
Fotbal v Senici však zažívá temné časy. Kvůli dlužným výplatám v klubu skončil brněnský trenér Pavel Šustr i několik zkušených hráčů. Sledujete dění kolem senického fotbalu?
Samozřejmě mi to není ukradené. Senica je krásné město, fanoušci si vždycky užívali derby s Myjavou, Trnavou nebo Skalicou. Klub byl přístupný i českým hráčům. Není to daleko od hranic a pro kluka, který je někde mezi první a druhou ligou, to byla skvělá možnost pro zviditelnění. Bohužel zahraničním majitelům je klub ukradený, proto to tak dopadlo.
Po zdařilém angažmá v Senici si vás vyžádal trenér Svatopluk Habanec do Slovácka. Zažil jste tam nejúspěšnější období?
Tenkrát přišly nabídky i z dalších klubů, ale Slovácko je klub mého srdce, volba byla jasná. Kouč Habanec mi dal okamžitě důvěru a nastupoval jsem v základní sestavě. Poprvé jsem se gólově prosadil v utkání proti Brnu, v němž jsem dal dokonce hattrick. Současná éra Martina Svědíka to období ještě překonala, ale nám se opravdu dařilo. Skončili jsme šestí, Libor Došek se rval o krále střelců a v kabině byla skvělá parta. Každý, kdo ve Slovácku působil, mi dá za pravdu, že tamní prostředí je skvělé.
Po čtyřech úspěšných sezonách ve Slovácku jste zamířil do Jablonce. Tam už se vám tolik nedařilo a zanedlouho jste zamířil do Mladé Boleslavi. Nelitujete odchodu z Uherského Hradiště?
Plán byl takový, že kariéru dohraju ve Slovácku. Všechno změnil telefonát od Mirka Pelty (majitel Jablonce – pozn. Red.), který mi nabídl zajímavé finanční podmínky. Bylo mi v té době třicet let a chtěl jsem si ještě vydělat. Sportovně se však angažmá nevydařilo, na druhou stranu jsme čekali potomka a mohl jsem být nablízku manželce, která pochází z Jablonce. Po příchodu trenéra Petra Rady jsem ale vypadl ze sestavy a ani následný přestup do Mladé Boleslavi mi nevyšel. Po půlroce mi řekli, ať si hledám angažmá.
To jste nakonec našel v druholigové Viktorii Žižkov, kde se vám dařilo. V sezoně 2020/2021 jste nastřílel deset branek a skončil jste na třetím místě v tabulce kanonýrů. Proč jste po úspěšné sezoně zamířil do rezervy Jablonce, která hraje třetí ligu?
Ve Viktorce jsem poznal skvělé kamarády. Byl tam gólman Milan Švenger, Lukáš Zoubele nebo bývalý reprezentant Dan Pudil. Bohužel odešel majitel, který klub financoval a hráčům vedení razantně snížilo platy. Proto jsem využil nabídky Jablonce, kde trénuju patnáctileté kluky a hraju třetí ligu za béčko. V pětatřiceti letech už spoustu věcí vnímám jinak, na prvním místě je pro mě rodina.
V současné době se věnujete také mentálnímu koučinku. Co vás k tomu přivedlo?
Zúčastnil jsem se přednášky Vítka Schlesingera, který spolupracuje s nejúspěšnějšími českými sportovci. Natolik mě zaujal, že jsem u něj absolvoval kurz a díky němu můžu sám pomáhat řadě sportovců. Spolupracuji například s Honzou Kalabiškou (hráč Slovácka – pozn. red.), řešíme nastavení hlavy, regeneraci a spánek. V Česku se tyto záležitosti vůbec neřeší, což je strašná škoda.
Co byste poradil mladým fotbalistům, kteří touží po kariéře profesionálního hráče?
Každý musí mít jasný cíl. V Jablonci trénuju několik kluků, kteří cíl nemají a fotbal hrají bezmyšlenkovitě. Tento způsob pojetí jakékoli činnosti k úspěchu nevede. Doporučuju, aby si každý napsal svůj cíl a promyslel strategii, jak jej dosáhne. Pak už zbývá jen tvrdá práce a trpělivost.
Pro zobrazení celého článku navštivte web zdroje článku
|